Ďáblův klíč - Otomar Dvořák - Kniha

A pak to uviděl: šikmé sluneční paprsky ozářily místo, kde se puklina uzavírala jako čepele nůžek. Sbíhající se skalní stěny svým dotykem vytvořily klenbu v podobě lomeného gotického oblouku. Vzápětí ten obraz opět zmizel, neboť sluneční svit byl uhašen mračny, těhotnými bouří. Ve změti stínů by těžko někdo mohl tušit přítomnost skrytého otvoru; pasáček si však pamatoval směr.

Po delším úsilí se dostal až k ústí tajemné jeskyně. Obezřele nahlédl dovnitř: zdálo se mu, že v šeru rozeznává obrysy ovčího těla.

„Bělko, vydrž! Už jsem u tebe!“

Radost nad tím, že hrozba výprasku ztrácí svou neodvratnost, ho zcela ovládla. Zapomněl na strach, rychle se protáhl úzkým vchodem do těsné sluje – a zařval hrůzou!

O zadní stěnu se opíral fext. Stál tam, prkenně ztuhlý a na kost vysušený, s tváří hnědou jako staré dřevo, a strnulý pohled prázdných očních důlků upíral na příchozího.

Pasáček chtěl rychle utéct, ale nemohl ve svém rozčilení najít vstupní otvor, zoufale hmatal podél studené stěny a třesoucími se rty šeptal: „Ne… ne… nech mě… nesahej na mě…“ Pak si vzpomněl na mocnou snítku kapradí, která tak snadno zahnala obavy ze skalníka. Sevřel ji pevně v pěsti a odvážil se znovu na fexta podívat.

Nepohnul se. A proč by také měl? Je přece dávno mrtvý. Dva stojí v márnici na místním hřbitově, stáli tam už za dob dědů dnešních dědů – a nepohnuli se od těch dob ani o píď. Fext býval člověk jako my, jenže prodělal tajemné kouzlo a jeho tělo se stalo nezranitelným. A zůstalo takové i tehdy, když ho duše opustila. Nemůže zetlít. Jenom vyschne jako mrtvý brouk.

Opravdu se nehýbá? Ne, to se jen na jeho hrudi něco zalesklo v míhavém světle blýskavice, dopadajícím sem zvenčí. Co je to? Nějaký přívěsek… šperk… Ne, je to klíč! Zvláštní klíč. Trochu připomíná kovový fazolový stonek, zakroucený na jedné straně do spirály, zatímco na druhé straně se člení do řady různě vysokých zoubků.

Pasáček naprázdno polkl. Rázem zapomněl na hledanou ovečku i na své strasti. Vybavily se mu pověsti o bájných pokladech. Nikdo nenajde poklad bez mocného klíče. Je jisté, že před lety se v jeskyních Kotýzu skrývali loupežníci. Kde zanechali naloupené zlaťáky, když je kat rozvěsil po šibenicích k radosti krkavců? Tohle bude jistě tělo jejich vůdce, kterého se tehdy nepodařilo polapit. Říkalo se, že po něm marně střílel celý pluk mušketýrů. Kulky se mu prý vyhýbaly, jako by se odrážely od neviditelné stěny. Ano, byl nezranitelným fextem a zemřel teprve stářím, sám ve své tajné skrýši. Klíč od pokladu nosil samozřejmě při sobě – klíč, kterým se odmyká okovaná truhlice, plná jiskřivých, těžkých mincí. Chlapec už v duchu slyšel jejich vábné cinkání. Stačí najít odvahu, vztáhnout ruku – a bude navždy konec bití a ústrků, konec vší bídy a trápení. Sirotek Matěj, pasáček z Koněprus, se stane velkým pánem. Bude sám rozhodovat, co chce a nechce dělat, bude jíst maso a koláče a plné mísy makových buchet. Nic velkolepějšího si ani nedovedl představit.