1795 – Honicí psi - Niklas Natt och Dag - Audiokniha

Seberte kuráž a přestaňte si namlouvat, že peklo jsou ti druzí. Celé je to Sodoma! Požár hornsbergetského sirotčince skoncoval s nadějemi, že peklo ve Stockholmu končí a strážci zbytků jeho soudnosti se vybabrali z nejhoršího. Naopak. „Město mostů“ je prostě Sodoma Severu, takže podlý libertin – a chvílemi i užitečný blbec – Tychon Ceton už místním zpovykancům chystá radovánky, nad jejichž ukrutností by bledl i markýz de Sade. Jenže pletichář není v bezpečí ani v rouše beránčím. Pasou po něm mstitelé, kteří ho div neměli na lopatě: zarputilý chromajzl Mickell Cardell, jenž má sám máslo na hlavě, a Emil Winge, nejen brilantní mozek rodící se policie, ale taky pavouk, co má o kolečko víc. Zatímco spolu nahánějí ďábla v labyrintu hrůzy, někde stranou úpí pohřešovaná chuděra Anna Stina. O batolátka tragicky přišla a není si jistá životem, neboť jako jediná osoba mimo okruh spiklenců zná tajemství, jež by řádně provětralo poměry v zahnívající říši Gustava IV. Adolfa. Kostky jsou tudíž vrženy na hnojiště, jehož dno snad nebere konce. A „honicí psi“ musejí mít v záloze finty ještě drsnější, aby odhalili, kdo tu skutečně tahá za nitky. V závěrečném dílu noir trilogie, v níž se regentské Švédsko konce osvícenského 18. století jen neochotně noří z morálního bahna autokracie, se vystupňují šachy a šarády nadutých elit. „Nikdo před tímto vynikajícím vypravěčem nepopsal 18. století tak živě: jazykem, jenž dýchá starobylostí, a přesto si uchovává srozumitelnost. Natt och Dag se postaral o výjimečně působivé historické líčení a zároveň o neuvěřitelně napínavou, přebohatě krvavou detektivku.“ – Dagens Nyheter. „Nabušené, krvelačné, a přitom úděsně okouzlující. Trilogie s drábem Cardellem představuje nejpropracovanější historický thriller za posledních dvacet let.“ – The New York Journal of Books. „Tomu říkám třída. Vlastně šílená extratřída.“ – Malin Persson Giolittová, autorka Tekutého písku. „Město se opět oddává oblíbené zábavě, neboť jedině ve skrytu masek se lidé dovedou stýkat nenuceně, za vědomí, že cizí ruka, kterou pohladili při menuetu, může být číkoliv, a že stejně tak to platí i o nich samých. Takové okolnosti podněcují k činům jinak nemyslitelným. Ze zakřiknutého se na jeden večer stane neomalenec, cudný se odváží k chlípnosti, nemluva se pustí do hovoru. Oč mu jde, dává najevo očima vykukujícíma otvory vystřiženými v hedvábí. Je však obtížné dovést klam k dokonalosti. Město je malé a jeden se snadno prozradí svými manýry; každý ale dělá, co se dá. (…) Polibek, objetí za gobelínem, milence na jednu noc. Všichni se shodují na jedné pravdě: kdo je krásný, může si dovolit žebrotu, ale ošklivec, ten musí být boháč. A lidé činí takové volby, aby se přiblížili tomu, po čem baží.“ – ukázka z textu