Balady - Jiří Wolker - Audiokniha

Jiří Wolker ( *29. března 1900 – † 3. ledna 1924) Komentář k původnímu albu DV 15171: Jiří Wolker náležel k mladému básnickému pokolení z počátku dvacátých let, které v jinošském věku zažilo první světovou válku, zrálo v paprscích Velké říjnové revoluce, a zaněcujíc se v jejím duchu snem o novém, společensky spravedlivém světě, dychtilo po uskutečnění socialismu i u nás a hlásila se tudíž po boku revolučního proletariátu ke komunistickému učení a hnutí. V souzvuku s tím usilovalo o nové, socialistické, či jak se tehdy říkalo, proletářské umění, které se nejen obracelo do řad dělnické třídy, ale chtělo také z jejího světa - prodchnuto pospolitým cítěním - růst svými popudy, svou myšlenkou a notou. Chtělo nejen po pravdě znázorňovat společenskou skutečnost s její křivdou a bídou, ale i aktivně se podílet na jejím revolučním dění, být přitom nejen věrozvěstem nového společenského řádu, ale spolu již vyjadřovat sám nový, socialistický životní názor a cit. Jiří Wolker se stal čelným průkopníkem a zakladatelem této nové, socialistické poezie u nás. Když po zmužilém zápasu s úpornou, zákeřnou chorobou v tatranském sanatoriu dodýchal dne 3. ledna 1924 ve svém prostějovském domově, ani ne čtyřiadvacetiletý, zanechal po sobě napodiv bohaté dílo. Zahrnovalo verše, prózu vypravěčskou i teoretickou, dramatické pokusy, nicméně jeho jádrem byla Wolkrova básnická tvorba, obdivuhodně vyzrálá. Přesto předčasná smrt odsoudila nejeden tvůrčí záměr mladého básníka k údělu torza, mj. i plán na baladický cyklus, z něhož tři ukázky přinesla "Těžká hodina" (1922), druhá Wolkrova sbírka veršů po jeho knižní prvotině "Host do domu" (1921). Ostatní balady, jež stačil napsat, schránil si pro zamýšlenou "Knihu balad", kterou však již nedotvořil. Kolektivisticky cítící básník se posléze odkláněl od lyrické struny, protože mu připadala příliš spjata s "určitým člověkem, který mluví stále jen o sobě"; zato usiloval o obnovu epiky veršem, protože byla v souladu s jeho dychtěním po poezii, předmětně znázorňující "poznání lidí a věcí mimo nás" a spolu se samou dobou revolučních hnutí a akcí: "Lyrika je stav, epika je čin", prohlásil. Jestliže přitom sáhl po útvaru balady, tedy pravděpodobně z dvojího důvodu: jednak že mu její temnosvitné ladění umožnilo dramaticky znázornit peklo kapitalistického světa spolu s revolučním úsvitem společenského příští, jednak že si uvědomil lidovou tradici baladického útvaru, v němž sám nově a osobitě navázal na klasický odkaz národního umění, na baladu Nerudovu a zejména Erbenovu. V prvních dvou z pěti balad, jejichž přednes uslyšíte z toto desky, v baladách "o nenarozeném dítěti" a "o ženě, bohu a muži" je Wolker básníkem milostné lásky, která se nemůže uskutečnit ve světě plném bídy, křivdy, nenávisti - proto je a musí být "láskou bojující", proto chce a musí chtít "celý svět bez mezí". Obojí příběh chudých, vyděděných milenců zaujme už samým pojetím, příznačným pro socialistického básníka, jemuž ani štěstí intimního citu a vztahu nebylo nezávislé na společenských podmínkách a jemuž osobní úděl nedílně splýval se společenským. V další "Baladě o snu" se proti té poezii buržoazní epochy, která buď se rozdírala steskem neuskutečnitelných iluzí, nebo rozčarovaně hořkla nad snem leda výsměšně uskutečněným, naopak radostně, hymnicky radostně zná básník k činorodě pospolitému uskutečnění reálného snu společenského, které konečně uzdraví svět rozvrácený zlem společenské nespravedlnosti. V této horoucí jistotě se obrážel optimismus samé dělnické třídy, prodchnuté vědomím svého dějinného poslání a jeho konečného vítězství. Ne nadarmo jsou dělníci a pracující lidé básníku té balady "tvořeni světa dědicového věční". A jestliže člověk právě svou prací a svým bojem vždy znovu utváří a přetváří život a svět, nejenže tak proměňuje své já v hodnotu objektivní, společenskou, ale zároveň tak vyrůstá i nad svou přechodnou existenci, protože i po svém skonu nadále žije v takovém díle, kterým se dal "celému světu" a v něž proměnil svou bytost - to je smysl Wolkrovy "Balady o očích topičových", to je jeho "proletářská moudrost", která neznala pocit životní marnosti, a jeho materialistická víra v pozemský život věčný, která neznala ani úzkosti ze zmaru. Rovněž nadosobní službou pro obecné dobro se ze svého provinění vykupuje hrdina poslední "Balady o námořníku", v jejímž verši "ve vlastní ráně najde nůž, kterým sám zabíjel" zhustil Wolker představu o zlu obracejícím se proti samému viníkovi a v jejímž příběhu nadto znázornil i své poznání jak o vzájemné souvztažnosti lidských osudů, tak o příkazu odtud plynoucím: o příkazu společenké odpovědnosti, kterou každý z nás nese za úděl druhého, za osud všech. Nuže, tak i v těchto baladách, ano v nich nad jiné, vyslovil mladý socialistický básník plastikou jejich příběhů a hudbou svých veršů samo nové pojetí lidského života a soužití, lásky a práce, předjal už prvky a rysy nového socialistického lidství - v tom vězí trvale živý smysl i účin jeho poezie. A. M. Píša