Drsný střed Evropy - 51 největších příběhů české historie - Michael Borovička, Zdeněk Čech, Jan Kadlec, Ing. Petr Vokáč, Martin Pitro - Kniha

Před šesti lety pečetil král Jan svou závěť a přál si, aby ho pohřbili v rodném Lucembursku, a nikoli v Praze. U Turnai se tehdy schylovalo k veliké bitvě téhle války, ale nedošlo k ní. Angličané se stáhli. Couvali ostatně před francouzskou přesilou vždycky, až nakonec přijali bitvu tady u Kresčaku. Jan musel prožít šest let s trýznivou slepotou a snad viděl vnitřním zrakem, jak jednou ke stáru na hradě, či dokonce v klášteře šátrá rukou po jídle a převrhne si mimoděk pohár vína. Bezmocný, k okraji uklizený slepec, který už nezajímá žádnou z dam a nejspíš už ani vlastního syna na trůně.

A umřít? Umřít důstojně? Jako rytíř? Bude mít ještě vůbec tu čest? U Turnai to nevyšlo a do malých šarvátek se nevidomý král pouštět nemůže, byl by pro smích.

U Kresčaku Jan nakonec tuší, že Francouzi jsou, pravda, stateční, jenže bojují bláznovsky a vítězství jim uniká. Ale přesto... Jean Froissart, kronikář stoleté války, napíše později, že Jan se v té chvíli ptal, kde je teď jeho syn Karel. „Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije.“

Jan Lucemburský, pro Čechy král cizinec a pro cizinu velký rytíř, má v téhle chvíli starost o syna. Karel je ozdoba rodu, je učený, ale bojovný zároveň, chytrý, uvážlivý... Ano, římský král Karel se teď někde bije. A on, Jan – dal Čechům dobrého syna, kterému je třicet, slepého otce už nepotřebuje a může teď nanejvýš... zdědit jeho slávu. Pověst z veliké, byť prohrané bitvy. Tehdy Jan možná pronese slavnou větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Možná to takhle neřekl, ale chvíle je plná vzruchu a Jan v ní určitě něco podobného pronést musí. Kronikář Froissart připomíná, že král ke svým mužům mluvil hrdě a s klidem: „,Pánové, jste dnes všichni mými bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mě tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.‘ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům.“

Z jedné strany má král Jindřicha Mnicha z Basileje, z druhé českého pána z Klingenburka. Oba vědí, že Jan si jede pro smrt a že musí padnout s ním a zemřít jako rytíři. Ale berou to určitě jako čest. Zahynout pro slávu...

Nikdo už neví, jak daleko Janův útok, u Kresčaku jeden z posledních, pronikl do řad Angličanů. Nikdo jej nepřežil. Jisté je pouze to, co napsal Jean Froissart: „...byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzájem spojenými.“

V té chvíli je už římský král Karel, lehce zraněný šípem, od bojiště daleko a v bezpečí. Snad mu táhne hlavou, že proti Ludvíkovi z rodu Wittelsbachů zůstává teď v říši bez pomoci Francouzů, rozdrcených u Crécy. Možná mu ale vytane na mysli spásné jméno – Waldemar. Ano, lest s Waldemarem... Anglický král mu poté slavnostně předá otcovo tělo, aby je mohl pohřbít v Lucemburku.