Ennáct bébásní / Pomes penyeach - James Joyce - Kniha

iksnáctá

Putuje za zimním sluncem,

nahání stádo prochladlou rzivou zemí,

svolává jej, hlas, který dobře znají

všechna tažná zvířata nad Cabrou.

Ten hlas jim vypráví o teple domova,

je slyšet bučení a klapot jejich kopyt.

Rozkvetlou ratolestí je žene před sebou,

čela se ztrácejí v oparu.

Sedláku syrý, pouto stáda,

dnes rozžehni se do všech stran!

Krvácím tmavočernou mízou

v kmeni nalomen!

(Dublin 1904)

vojenské čluny v san sabbě

Nad veslem slyšel jsem mladá srdce lkát

měsíci láskopadu vstříc,

slyšel jsem trávu na stráních naříkat:

nespatříme se nikdy víc!

Ó srdce, ó vzlykající stráně,

praporec lásky v bezvětří jen dříme;

s větrem, co vilně ovíval nám skráně

už nikdy víc nespatříme.

(Terst 1912)

květina pro mou dcerku

Křehká je bílá růže a křehké jsou též

ruce té, která dává kvítí,

té, jejíž duše je malátnější než

oceán času po vlnobití.

Křehokrásná divoška překvapí tě

svou bouřlivostí danou za růži

- skrýváš ji za víčky, mé drahé dítě,

jak modravé žilky pod kůží.

(Terst 1913)

její pláč nad rahoonem

Padá déšť na Rahoon a jeho kapky

na hrobě skrápějí kvítí,

volá mě žalostně hlas z hrobu sladký,

zsinalý měsíc svítí.

Miláčku, půjdeš dál?

jak jemně, jak teskně volá - a nepřestává,

v tom temném dešti odpověď nedostává

a nikdy nedostal.

Jednou i naše temná srdce, lásko, ulehnou

jako to jeho smutné spí tu

v měsíčně zsinalých kopřivách, pod hlínou

skrápěnou deštěm mýtů.

(Terst, 1912)