Příběh zděšeného muže - A.T. Blahosz - Kniha

Jako dítě jsem byl pěkný podvodník. Na svou obranu musím uvést, že to nebylo ze zlé vůle. Byl jsem slaboučký, poslední a nechtěné dítě v rodině. Antikoncepce neexistovala. V interrupční komisi, která mohla rozhodnout o mém bytí či nebytí, zasedaly vypasené příšery s jasným stranickým zadáním: zajistit další budovatele a obránce vlasti. Mně zachránily život, jejich existence mě poslala do tohoto slzavého údolí. Máma, která už měla další tři děti, se s nimi raději ani neutkala.

Ve třídě jsem byl nejmenší, takový věčně vyplašený týpek. Oč hůře jsem na tom byl fyzicky, o to větší jsem obdržel porci daru, s nímž jsem si nevěděl rady. Šlo o jakousi přebytečnou vnímavost k okolí, nadměrnou citlivost. Nechtěně jsem pozoroval utrpení a vnímal trpící.

— Pámbu vždycky někde přidá a jinde ubere, říkala moje babička. Jisté radary se mi neúnavně otáčely v hlavě. Zaznamenával jsem každý šelest bolesti široko daleko. Každý výkřik. Ve dne i v noci. Často jsem kvůli tomu špatně spal a ráno měl pod očima velké olympijské kruhy. V mém drobném dívčím obličeji působily nepatřičně  stejně jako kupředu vystrčený nos.

— Máš dlouhé řasy, říkala mi maminka. — A hluboké oči, holky po tobě budou šílet. 

To se časem ukázalo jako celkem oprávněný odhad. Ale můj obličej byl nevyvážený. V horní polovině mohl působit podmanivě, ale v dolní každopádně slabošsky. Měl jsem příliš křehkou spodní čelist, zřejmý doklad nedostatku sebedůvěry. Teprve později vnesl zlomený chobot mezi mé holčičí tvářičky stopu mužské energie. Do té doby jsem ukazoval světu bázlivé návěstidlo hermafrodita. Slyšel jsem každý nářek jako s dokonalou GPS navigací. Mohl bych přesně navádět pomoc pro své bližní, kdyby byla nějaká nablízku.   

Nebyla, nedělal jsem si o světě kolem sebe žádné iluze. Tušil jsem budoucí zmar za každou přítomnou radostí. Přestál jsem dva zápaly plic a málem při nich umřel. Když mi bylo devět, doktor tatínkovi a mamince řekl: Ještě jednou a nepřežije to. Nesměl jsem rychle běhat a pít uhřátý. Rodiče mě hlídali, seč mohli, strachovali se o mě.

Jenže já běhání miloval. Ty chvíle, kdy se odtrhnu od země (od všudypřítomného utrpení, které tak dobře slyším) a nohy mě nesou prostorem a osvobozují. Botasky pleskají po zemi v dokonalém šamanském rytmu, plesk, plesk, plesk, plesk, je v tom dunění dávných primitivních bubnů, napnutá kůže se chvěje neuchopitelnou energií. Soulad pohybů nohou a rukou mě dostává do transu. Jsem zdrogovaný endorfiny. Zapomínám na svět kolem sebe. Jsem lovcem, neúnavně pronásledujícím svou kořist. Bez ní nepřežiju další dny.