Třetí kočka za druhou - Oldřiška Podhorcová - Kniha

„Prosím o klid v sále,“ zaburácí starosta do mikrofonu. „Aktuálně máme prodiskutovat otázku sjednocení ženských a mužských příjmení na kratší, tedy mužský tvar. Jinak řečeno, manželky by měly příjmení bez koncovek -ová nebo -á. Konkrétně vy, Čindo Baroušková, byste byla Činda Baroušek.“

„A japa jináč v Mňaunyji? Sou zdraví? Já sem přecik Baroušková!“

„Ano, jste Baroušková. Ale mohla byste být i Baroušek.“

„Jako že bysem byla Baroušková Baroušek?“

„Ne!“ zvolá starosta zoufale. „Jenom Baroušek!“

„Slyšíte?! Tak přece je to PŘICHYLOVÁNÍ!“ vykřikne nesouhlasně externí redaktorka Čičminda Blechová. Pak vstane a s dokonalou artikulací pokračuje: „Je nepochybné, že se jedná o přichylování k mužským! A proč by se ženy měly jmenovat jako chlapi?! Ženy přece mají svá práva! Bojovaly za rovnoprávnost a od roku 1920 mají volební právo!“

„Ano! Jasně! Pravda! Souhlasím! Máme práva!“ přidávají se altové i sopránové hlasy z auditoria.

„Ale dámy, dámy! Klid prosím. Prosím. Práva vám přece nikdo nebere. Muži a ženy si budou dál rovny. Rovni!“ snaží se starosta zklidnit auditorium.

„To není žádná rovnost,“ vymrští se ze židle rozvedená Macoulinka Myšobijová. „Já jsem šťastná, že jsem se opilce Myšobije zbavila – a teď že bych se měla jmenovat jako on?! Nikdy!“

„Ale vždyť je to přece jedno a to samé. Má to jen o pár písmenek méně,“ zbytečně se starosta pokouší zastavit blížící se bouři. Muže v sále to začíná bavit, zatímco v ženách hlasitě roste hněv.

„A co já?!“ vyjekne Čerňulka Běloušová. Postaví se na sedadlo židle, aby byla lépe vidět i slyšet: „Moje jméno už takhle zní blbě, a co teprve, kdybych byla Čerňulka Bělouš?! To budu všem pro smích! Odmítám!“

Na židli si vyskočí i další přítomná: „No! A ze mne že by měla být Čičina Čičin?! To je jako čínsky!“ hrozí se. „Na to nemá nikdo právo, dělat ze mne Číňanku!“

„Ticho, prosím,“ marně se snaží o zklidnění sálu starosta.

Na stoličku si vylezla i Kačaba Zrzková. „A... a když já jsem vdova, tak taky musím při-to, pře-to?“ chce vědět. „Počkejte, počkejte - a co my, které jsme si z úcty k rodičům nechaly naše rodné i manželovo příjmení,“ chtěla vědět Plýša Šedivá-Komínová. „To mám být Plýša Šedivý Komín?! Jděte s tím – víte kam!“

„Souhlas! Já odmítám být Čikulína Kocour,“ vykřikne Čikulína Kocourová. „Ať s tím jdou do psí řiti!“

„Ano! Do psí řiti! My ženy rezolutně odmítáme měnit svou identitu!“ shrne připomínky externí redaktorka Čičminda Blechová, když v sále stojí na židlích nejméně dvacet rozhořčených žen.

Návrh zkracování příjmení nakonec srozumitelně zamítla a hranice působnosti Mňaunyje nekompromisně vymezila Činda Baroušková: „Já povidam: tuto takle nepude. Mňaunyje je vocamcaď pocamcaď! Jak řikám: vocamcaď pocamcaď. A tečka!“